Kalendář akcí

loader
Asistentské setkání

Normal 0 21 false false false CS X-NONE X-NONE MicrosoftInternetExplorer4 /* Style Definitions */ table.MsoNormalTable {mso-style-name:"Normální tabulka"; mso-tstyle-rowband-size:0; mso-tstyle-colband-size:0; mso-style-noshow:yes; mso-style-priority:99; mso-style-qformat:yes; mso-style-parent:""; mso-padding-alt:0cm 5.4pt 0cm 5.4pt; mso-para-margin:0cm; mso-para-margin-bottom:.0001pt; mso-pagination:widow-orphan; font-size:11.0pt; font-family:"Calibri","sans-serif"; mso-ascii-font-family:Calibri; mso-ascii-theme-font:minor-latin; mso-fareast-font-family:"Times New Roman"; mso-fareast-theme-font:minor-fareast; mso-hansi-font-family:Calibri; mso-hansi-theme-font:minor-latin; mso-bidi-font-family:"Times New Roman"; mso-bidi-theme-font:minor-bidi;}

Všechno to začalo tím, když jsem se kouk na mejl a měl jsem tam zprávu od Marcela o asistentském setkání. Koukl jsem na datum a zjistil jsem, že se mi to nehodí a že nemohu jet. Po nějakých telefonátech, takřka skoro trochu výhružných, jsem dostal strach a rozhodl jsem se, že pojedu.  Ale stejně jsem mohl až od soboty.
Mezitím večer v pátek, co jsem doma rýsoval nábytek, sešla se v Mrákotně na faře skupinka lidí… Probírali zážitky z chaloupek a tak celkově se bavili. (tohle jsem jen zaslechl, já tam ještě nebyl).
Večer, dalo by se říci, že už v noci si vyrazili hrát do vsi s kuličkovejma pistolama. Musela to být sada… Když už střílí i paní učitelka… Zbyňa prý spustil alarm, věřím, že to byla dobrá akce.
Já jsem dorazil se svou škůdkou do Mrkocu něco málo v sobotu po obědě. Došel jsem za zbytkem vedoucích a kuchařek po modré značce na místo neznámo kam, byly tam nějaké skály. Vedoucí tam slaňovali a lezli po skalách. Když jsem přišel, tak mi dal Kuba horolezecký sedák řka, seš na řadě.  Chtě nechtě jsem se do něj nasoukal a začal jsem se škrábat nahoru. Tam mě Zbyňa uvázal a já  začal slézat dolů. Nejdřív jsem si myslel, že je to má poslední chvíle, ale jak jsem sjel až dolů, tak se u mě objevila nějaká závislost a já chtěl sjíždět pořád a pořád. Je to super!!
Pak jsem si to chtěl vylézt nahoru. Na první pokus mi to nevyšlo, podruhé jsem uklouzl ( ještě že mě Kuba jistil) a na třetí pokus jsem to vylezl. V půl páté jsme se vydali na cestu na faru. Tam kuchařky zalévaly trávníčky a my jsme poklízeli dříví…
Až zima nás zahnala do teplé kuchyně. Byla večeře. Málem jsme měli i palačinky!!!
Ale kuchařky pozdě zasely pšenici a nestačily jí sklidit, tak jsme neměli mouku… takže palačinky nebyly. Ale Liduška mi je skoro slíbila na chaloupku, už se těším, jak se najím…
Měli jsme ale výborné koupené, ale kuchařkami dobře ohřáté párky, salámy a tak podobně, včetně nějakých sladkostí, takže jsme se nadlábli. Šikovné kuchařky. Večer, tak kolem osmé hodiny začali přicházet lidi, co měli přípravu na biřmování. Konečně mě poznal Kohy, já ho znám už z dřívějška, z dob co mu mlíko skoro teklo po bradě, ale on mě stále přehlížel a tak mě zkrátka neznal.
Začali jsme zase vzpomínat na chaloupky, koukali jsme na fotky, bylo to super, každém měl hodně zážitků…Pak se to stalo. Nikdo tomu nevěřil. Asi nějaká temná síla či co…Začnu všechno popořadě. Když o tom přemýšlím, mohl vlastně za to Vláďa. Koukal se svou slečnou na fotky a tam mě uviděl skoro nahýho, jak mám ruce u pusy a všelijak divně se kroutím.. Zeptali se mě, o co se tam pokouším. Pověděl jsem, že zkouším sníst suchej rohlík do minuty, ale že to nejde. Nikdo neznal nikoho, kdo by znal někoho, který by ten suchej rohlík sněd za minutu. Je to nemožné. Zkrátka proti přírodě.
Do tohoto rozhovoru se přidal Pluňa. Tvrdil, že to je možné. My tvrdili, že ne. On pořád, že je. Rozhodli jsme s Marcelem, že uzavřem sázku. Chtěli jsme se vsadit o 400 kliků, o kokrhání na návsi, o zaspívání písničky. Nakonec ho Pluňa zblajzl bez sázky za 58 vteřin. Tímto mu vzdávám poklonu, je to machr.
Při jeho rychlosti jezení bych ho nechtěl živit…
Po tomhle skorozázraku jsme koukli na fotky na komplu z chaloupky Silvinky. Věřím tomu, že byla povedená.
V téhle chvíli jsme byli už všichni unaveni a do toho všeho mě Marcel začal fušovat do řemesla. JÁ jsu stolař, a on tam začne tvrdě řezat dříví… Drzost… Pak šly spinkat i naše kuchařky – kam jinam než v kuchyni… Kvůli tomu, že tam bylo teplo? To ne, spíš, aby nám mohly uvařit snídani…
Ráno jsme byli v kostele, nasnídali jsme se,  a já se vydal na cestu domů.