Kalendář akcí

loader
O prokletém zvoníkovi

Kousek od Mrákotína, směrem k jihu, je malá kaple zasvěcená svatému Jáchymovi. Stojí na malém vršku vyvýšená nad ostatní krajinu. Kolem paty kopce se vine stará stezka spojující Mrákotín s nedalekou obcí Olší. K tomuto kostelíku se váže prastará pověst.
Kdysi dávno šel po této cestě jeden sedlák domů do Olší. Vracel se až za šera, protože dobře prodal kravku na trhu v Mrákotíně a takový obchod je potřeba pořádně zapít. A tak se není co divit, že se mu na cestu příliš nechtělo. Měsíc už vyšel a zářil na celý kraj jako velká lucerna, země voněla jarem, ale sedlák se začal strachovat. Slyšel povídačky o loupežnících, co si na člověka počíhají a o majetek i o život ho připraví. A on měl s sebou ještě docela pěkný váček zlatek. Sukovici pevněji sevřel v ruce, ale stejně měl nahnáno. Hlava se pomalu rozjasňovala a svědomí vyčítalo posezení se sousedy v hospodě.
Šel zrovna okolo kaple svatého Jáchyma. V té době byl les ještě všude okolo. Měsíc se právě začal schovávat za mrak. Zavanul studený vítr. Cvrčci v trávě ztichli a bylo slyšet jen lehké skřípání starých smrků pohupujících se ve větru. Všechno se ponořilo do tmy. Sedlák se zprudka zastavil. S posledním paprskem měsíčního světla se mu zazdálo, že kousek dál na cestě někdo stojí. Poulil oči do černé tmy a studené kapky potu mu pomaličku stékaly po zádech. "Bim! Bam!" zazněl ostrý úder do zvonu. Sedlák se skoro zhroutil na zem. Kdo by teď mohl zvonit? A znovu: "Bim!" Hlas zvonu se skoro výhrůžně nesl tichem. Sedlák udělal několik spěšných kroků dál po cestě. Zakopl o vyčnívající kořen a upadl na zem. Měsíc pomalu vyšel zpoza mraků. Sinavé světlo znovu zalilo kraj. Zkusil se zvednout. Jak se podíval před sebe, uviděl neznámého člověka v tmavém plášti. Na vyschlém krku se houpala oprátka s roztřepeným koncem. Nad ní byla jen šedou kůží potažená lebka s propadlýma očima. Natahoval se k němu zkroucený pařát s dlouhými ostrými nehty. Sedlák strachem omdlel ...
Co bylo dál? To se dozvěděli ti, kteří se zúčastnili již tradiční minichaloupky v Mrákotíně. Celá věc začala vlastně na DrVíku kdysi dávno. Tam jsme potkali Honzu Vraspíra, který vede ministranty a ministrantky ve Slavonicích. Domluvili jsme se na drobné spolupráci a prvním viditelným výsledkem byla právě tato minichaloupka, na které kromě ostřílených našich borců byli i slavoničtí. Po nenáročném pochodu z Telče do Mrákotína, mírně zpestřeném neobvyklou zacházkou, zvolenou vedoucí dvojicí slavonických princezen, bylo "ustájení" na faře. Po mši svaté, kdy se nás pan kaplan snažil i na něco zeptat (a občas jsme i něco věděli) následovala večeře, seznamovací hra a pak (až se trochu zešeřilo) jsme se stali přímými účastníky boje dvou středověkých armád. Vlajku nepřítele získaly obě strany stejně často a tak celá bitva skončila nerozhodně. A pak následovala výše naznačená pověst.
Ráno se několik nadšených sportovců rozhodlo, že vyzkouší, co to udělá, když vzbudí někoho z vedoucích. Po lehké a zábavné, dvě a čtvrt hodiny trvající rozcvičce se vrátili k snídani na faru. To již věděli, že ze snění sladkého vzbuzený vedoucí je horší než medvěd, kterému se někdo snaží opékat tlapy ještě před zabitím. Budiž to všem výstrahou.
Při snídani začali všímavější z nás mít poznámky o spravedlnosti v pověsti vykonané nad nebohým zvoníkem a vznikla jiná, lepší teorie. Tu jsme se tedy snažili prošetřit. Z původně krátké vycházky ke svatému Jáchymovi se vyklubala celodenní akce, která vyvrcholila nalezením ztraceného kalicha. Pozdě večer následovala už jen pohádka. Tedy vlastně dvě, ale tu lepší, s mravním poučením na konci, si vyposlechlo jen minimum vytrvalců. Našli se jedinci, kteří při ní dokázali usnout i na schodech. Nebudeme říkat kdo, on by se Jarda zlobil.
Ráno (to vedoucí nikdo nebudil) jsme se mírně mžourající snažili sbalit. Následovala mše svatá, při které byl použit náš nalezený kalich, snídaně a odchod/odjezd účastníků. O nepříliš úspěšném pokusu mírně po sobě uklidit faru se snad ani není třeba zmiňovat.
Vrátili jsme se zhruba ve stejném počtu, jako jsme vyráželi a tak lze akci pokládat za úspěšnou. Chtěl bych poděkovat všem, kdo se jakoukoliv formou za zdar chaloupky zasloužili, ať už přípravou, vedením, poskytnutím bohaté potravinové pomoci, nočním bděním, poskytnutím prostor k řádění, přímluvnou modlitbou (K Herodesovi) atd. A jak bylo v poslední den řečeno: "Pokud se vás budou ptát, jaké to bylo, tak řekněte - příšerné, ale jedeme zas ..."